Selský rozum

Velmi zajímavý dokument České televize. Shlédněte, udělejte si vlastní názor a možná Vám následující dokument pomůže se dívat na současné i nedávné události trochu jinou optikou.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11299925570-selsky-rozum/21556226565/

Téměř se nám podařilo zvolit nového prezidenta

 V úvodníku letošního roku jsem vyjádřil přání nám všem zvolit si do stého roku existence českého resp. československého státu prezidenta, který bude důstojným reprezentantem svého úřadu. Bohužel již mohu konstatovat, že toto přání zůstane nevyslyšeno. Sluší se pogratulovat vítězi volby a obhájci prezidentského úřadu ing. Miloši Zemanovi, velká gratulace patří také jeho protikandidátovi prof. Jiřímu Drahošovi, který celou předvolebí kampaň vedl ve smířlivém a racionálním duchu, uváděl věcnou argumentaci a deklaroval, že jeho snahou bude pevně zakotvit naši zemi v rámci evropských států, ve vazbě na demokratické systémy západního světa. Scházelo přibližně 200 000 hlasů, k tomu aby tato koncepce zvítězila. Nestalo se tak. Lehce nadpoloviční většina voličů si přeje setrvat nadále v orientaci na východoevropské jakoby demokaracie, pokračovat v klientelistických vazbách a pokračovat v podivné hře o sestavování vlády mezi p. Babišem a staronovým prezidentem. Škoda promarněné příležitosti. Prezident nemůže rozhodovat o imigraci, o přijetí eura, tedy o většině témat, která byla nosným tématem předvolebních debat. Prezident může krom svých pravomocí nastolit témata, může rozpoutat diskuzi a svým morálním příkladem ukazovat směr, obávám se, že další pětileté období nepřinese v tomto směru nic nového a dobrého. Snad nebude příliš přát si, aby toto volební období nebylo horší než to předchozí.
 Několik poznámek závěrem, pozorně jsem sledoval poděkování prof. Drahoše svým voličům. Bylo, dle mého soudu vyvážené, optimistické s nadějí do budoucna. Je to malý příslib, že slušná a středopravá orientace naší země nebude zapomenuta. Co řící k proslovu vítěze pana prezidenta Zemana? Inu opravdu nevím, zda to bylo opravdu poděkování voličům. Alespoň pro mne to bylo zatím to nejhorší, co jsem slyšel, pominu-li urážky přítomných novinářů, postrádal jsem nějakou myšlenku, stopu naděje, že nebude pokračovat rozdělování naší společnosti, že bude naše země patřit mezi vyspělé demokracie... Ani snad nebudu komentovat přítomnost a následné vystoupení předsedy SPD, či dočasného předsedy ČSSD, je to příklad oportunitismu? V případě Tomia Okamury naprosto nepokrytá povolební agitka, kterou se mi opravdu nechce komentovat. Snad si každý alespoň trochu rozumný člověk udělá úsudek sám.

Pár řádků z noční služby...

... je půlnoc, právě probíhá jedna z klidnějších nočních služeb, dokončuji dlouho odkládanou administrativu... měl bych jít spát, jen přemýšlím, zda přidat po delší době nějaký příspěvek na tento blog, nebo jít raději spát, nebo raději připravit dokumentaci na zítřejší mezioborový seminář.

  Nakonec se rozhoduji pro příspěvek. Proč takový úvod? Protože si nejsem jist, zda tento příspěvek nebude jednou provždy diskreditovat můj zatím jakž takž seriozní (ne však vždy nestranný) blog. Nu dobrá, nakonec to můžeme přisoudit noční zmatenosti, které může dříve nebo později podlehnout každý z nás. Je to několik dnů nazpět, co jsem téměř jedním dechem přečetl jiný blog s názvem žijí mezi námi, nespatřeni, nikoliv neexistující (http://www.onvampires.com/cz/), který se zcela vážně zaobírá tématem upírů a vypráví životní příběh jeho autora. Proč mě citované stránky tak zaujaly? Především jde o způsob jakou jsou psány, nečekejte žádné krvelačné fotografie, videa, fotomontáže, nic takového. Téměř výhradně příběh, text. Psán velmi racionálně, povětšinou s nadhledem, přesto v řadě míst velmi subjektivní a pochopitelně neuvěřitelný. Příběh doplněný řadou odkazů na encyklopedické servery i historické souvislosti. Odkaz je uveden výše, jedná se o český překlad, originál snad pochází z rumunštiny, nicméně je dostupná též anglická verze. Nebojte se nechci příběh převypravovat. Chci se na chvíli zastavit nad úvahou autora, jak je možné něco takového dokázat. Připusťme hypoteticky, že bychom něco takového sami prožili, nebo že bychom se setkali s jakýmkoli jiným jevem, o kterém je většina společnosti přesvědčena, že neexistuje. Tehdy je třeba se rozhodnout, zda až do konce život zůstat se svým poznáním sám, nebo zda se pokusit o svůj příběh podělit. První možnost je bezpečná pro další život ve společnosti, ale co když vás události ovlivní natolik, že již není možné žít jako předtím? Zvolíte druhou možnost a...
 ... a pokud je to téma natolik kontroverzní, jste na nejlepší cestě ztratit mnoho přátel, nebo alespoň jejich důvěra ve vás citelně oslabí. Lidé jsou totiž zvláštní, chtějí a jsou rádi klamáni, rádi poslouchají a představují si fantaskní světy, ale zároveň nechtějí přijít o jistotu svého bytí, nechtějí připustit existenci čehokoli, co by mohlo touto pochybnou nadějí otřást. Zvykli jsme si, že jsme na vrcholu pomyslné pyramidy živočišných druhů, máme bystrou a vynalézavou mysl, která do značné míry kompenzuje naše nedostatky ve fyzické a smyslové výbavě. Jsme nejdokonalejší! A najednou Vám někdo začne tvrdit, že to nemusí být tak docela pravda. A jak zareaguje 99 lidí ze sta? Dle pštrosí filozofie strčí hlavu do písku a odmítne cokoli takového jen uvážit... Existuje nějaká možnost dokázat něco natolik spjatého s fantazií a hororovými filmy? Ano máme fotografie, máme videa, máme 3D rekonstrukce. Ale máme také armádu falzifikátorů, zručných výrobců fotomontáží, zručné maskéry a ve světě počítačových animací nemá taková fotografie cenu ani toho papíru, na kterém je v tradičnějším pojetí vytištěna. Hlasové nahrávky jsou na tom podobně (byť zdá se, že nejrůznější odposlechy zažívají svůj zlatý věk, jen vsuvka). Tudy cesta nevede. Můžete argumentovat historickými souvislostmi, odkazovat na analogie, ale to není přímý důkaz. Možnost přivést upíra či jinou fantastickou bytost na veřejnost a ukázat prstem není pochopitelně také schůdná. Docházíme tedy nezvratně k závěru, že výše uvedený příběh je nedokazatelný. A zaleží tedy jen na ochotě každého čtenáře uvěřit. Uvěřit však, není nikdy stejné jako vědět... Záleží, zda máte ve svém životě nějakou, byť třeba malou nebo dokonce mikroskopickou nevysvětlitelnou záhadu, znamení, událost. Potom možná není vaše míra skepse až tak velká. Představte si, že byste před 500lety tvrdili, že je možné nejen létat, ale dokonce létat nadzvukovou rychlostí, nebo se spojit s lidmi na opačném konci světa hlasem i obrazem.. byli byste blázni, kacíři...
  Pojďme se na to podívat z druhé strany, jak byste zařídili, aby vás ve většinové společnosti nikdo nehledal a každého kdo by na vás poukazoval, že tu jste a existujete byl nemilosrdně odsouzen? Vytvoříte o sobě tolik mýtů a polopravd, že již nikdo nebude schopen poznat co je pravda a co výmysl, záměrně přiživíte každý fantastický film, či knihu, není to geniálně jednoduché? Kde byste nejlépe ukryli špendlík? Přece mezi jinými špendlíky. A jak byste nejlépe zamaskovali vraždu? Přece mezi sérií vražd. (Agatha Christie: Vraždy podle abecedy).
  A měli bychom se vůbec za každou cenu snažit dobrat pravdy, usvědčit autora ze lži, nebo nechat pootevřená vrátka realitě, která není zcela podle našich představ? Kde bereme jistotu, že naše pravda je vždy ta univerzální a správná. Dovolím si parafrázi z mé oblíbené trilogie Ztracená brána. Pokud dojdeme k bráně do jiné dimenze, okamžitě se ptáme co je za ní, chceme se podívat dále. "Ale je nezbytné to vědět, nestačí poznání, že existuje?" .... Proč bychom nemohli věřit, že existují ještě jiné formy života u nás, které možná z nás vychází, jen dosáhli ještě většího stupně dokonalosti. Pokud si přečtete odkazované stránky, zjistíte, že vlastně žijeme (dle autora) v jakési (trošku zvláštní, ale přesto stále) symbióze. Symbióze, kdy jeden nemůže být bez druhého, byť o sobě vzájemně neví.
  Dovolte mi ještě jednu úvahu, ještě jednou vyslovit několik provokativních otázek. V textu se otevírá otázka velmi, velmi dlouhého života hraničícího s nesmrtelností. To je to, co lidský druh nemá dáno do vínku. Prodlužujeme život, dokážeme žít 2x až 3x déle než lidé před 500lety, to co neumíme, kde naše věda a medicína selhává, je kvalita života. Na co jsou přidané dny, které nelze využít, po které se s obrovskou energií a náklady snažíme udržet naší tělesnou schránku pohromadě. To je představa, která mě děsí. Jsme si vědomi našeho omezeného času, to většinu z nás nutí být aktivní, využít, co život nabízí, dokud je to možné. Pokud by vám někdo nabídl nesmrtelnost, žádné stáří, budete souhlasit? Když to znamená opustit vše pro co jste až doposud žili? Když to znamená, že zůstanete po velmi, velmi dlouhou dobu sami? Nuceni překročit všechny vaše až doposud ctěné morální zásady... Budete souhlasit, budete souhlasit na prahu smrti? Co je horší strach z vlastní konečnosti, nebo strach z osamění? Není možné se rozhodnout okamžitě a namístě, zvláště pokud víte, že není cesta zpět. To je hlavní dilema, které autor popisuje, kterého pronásleduje, umocněné nezvratností osudu, která ho stále silněji k rozhodnutí nutí... je to jedna z věcí, proč mě citovaný blog natolik zaujal, ne pro upíry, ne pro popisované zážitky, popisovanou krásu hlavních "hrdinek" , byť musím po pravdě říci, že to samozřejmě má také svůj díl, na tom že se tu po nocích pouštím do filozofování a potajmu poslouchám jestli někdo nezaklepe na okno... Nevím, jak bych na své otázky sám sobě odpověděl, jinak se člověk rozhoduje ve svém více, či méně pohodlném životě a jinak v situaci, kdy vás osud, Bůh, démon či jak tomu chcete říkat doslova drží pod krkem a volíte ne nejlepší možnost, ale jen to menší zlo. Více se asi (ve svém věku) bojím samoty než vlastní konečnosti (jak asi bude člověk hovořit za 40, 50 let...) Dovolím si citovat jednu myšlenku z textu, která mě v tom utvrzuje: "To nejhorší na dlouhověkosti je, že si navždy budete pamatovat mrtvé, ať už budete kdekoliv, a často se uslyšíte znova volat jejich jména, ale už nikdy neuslyšíte je, volat zpátky to vaše." - Regina.
 Mohli bychom tady sedět, ještě dlouho a rozebírat, která cesta je správnější, kdo za celou svoji historii napáchal větší škody, zda je člověk od narození vybaven zvířecími instinkty a učí se společenské kontrole, nebo zda je od narození dobrý a  negativně působí až naše okolí, jak tvrdí Russeau... a stejně se nedobereme konce. A já nejsem filozof (říkám a nevěřím vlastním očím, co řádků je již popsáno, a rozhodně jich není jen pár, jak jsem slíbil na začátku). Tedy udělejte si vlastní názor. Možná vás napadá a co já, věřím, nevěřím, vím či nevím? Mohu říci, že rozhodně nevím. A zda věřím... lidská duše chce být klamána... tedy možná věřím, mám pár svých drobných záhad a znamení, která neumím vysvětlit, která možná nejsou z tohoto světa...uvidíme, čas možná ukáže zda "tam venku je pravda"....
  Ne, na okno nikdo neklepe, služební telefon nezvoní, tak tedy dobrou noc...

PF 2018

Úspěšný vstup do nového roku 2018 všem našim čtenářům. Všichni si přejeme, aby byl následující rok lepší než ten právě končící, nicméně někdy stačí, aby nebyl horší. Je to poněkud kulhavý optimismus, uznávám, avšak vzhledem k událostem, které vidíme ve svém okolí i toto není skromný požadavek. Věřím, že si v nadcházejících volbách vybereme nového prezidenta, který bude důstojným představitelem nejvyššího zemského úřadu. Přál bych si abychom konečně měli prezidenta sjednocujícího a nikoliv rozdělujícího společnost. A zejména bych si přál, aby již nebylo pokračováno v soutěži "horší to snad být nemůže..., a já vám dokáži, že může". Rok 2018, 100let od vzniku našeho samostatného státu si zaslouží být pamatován, jako rok, kdy vstala z popela tradice a odkaz našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka.

 Tedy do nového roku si vzpomeňme na tato slova:

"Nesnadné je pracovat, ještě nesnadnější šetřit. Nejsme národ chudý, ale marnotratný. A přece není jiné cesty: Ne násilím, ale úsilím, ne mečem, ale pluhem, ne krví ale prací - umět čestným způsobem peníze vydělávat a šetrným způsobem jich užívat."

Nebát se, a nekrást!

 

/T.G.Masaryk/