Před nedávnem jsem v médiích zahlédl článek pojednávající o podvodném jednání nebo řekněme o účelových manipulacích ve vědě a výzkumu. Pojďme se dnes na toto téma podívat podrobněji.Jedno moudré přísloví říká, že lidé jsou stále stejní, pouze prostředky se s historií lidstva mění. Podobně jako naši předkové v dávné historii, snažíce se pro sebe či své zájmy získat co nejvýhodnější pozici, využívali různých úskoků a manipulací, tak i v dnešní době nejednají lidé jinak, pokud se jedná o důležité otázky. Pochopitelně ne všichni, ale tak tomu bylo také od nepaměti.
Proto se nelze divit, že ani věda a výzkum, pro mnoho běžných pozemšťanů synonymum čestnosti a poctivé práce, se neubránily větším či menším skandálům. Nemusí se vždy jednat o falšování dat, či pozměňování údajů. Máme-li za cíl prokázat určitou skutečnost, např. efekt nově vyvíjené látky, chcete-li léku, je možné nastavit parametry pokusu tak, aby byli eliminováni jedinci u nichž může být efekt sporný, či se nemusí dostavit vůbec. Hezké statistické kouzlo umí zařídit také včasné ukončení sběru dat a podobně. To je jen několik málo příkladů. Proč se tomu tak děje? Předně proto, že vyvíjíte- li novou látku nebo technologii přirozeně vás takový vývoj stojí nemalé prostředky, které by se měly optimálně vrátit zpět. Nestane-li se tak, je ohrožena existence takového subjektu a v konečném důsledku nemusí spatřit světlo světa jiné nadějné projekty. Neberte to jako omluvu či pokus o ospravedlnění takových postupů. Pochopitelně, že by to tak nemělo fungovat a rozhodně se nejedná o běžnou praxi. Jen není vše tak ideální , jak by se mohlo zdát při letmém pohledu. Dalším faktorem je v dnešní době až extrémní tlak na publikace v takzvaných impaktovaných časopisech. O co se jedná? Zjednodušeně se dá říci, že platí heslo "Publikuj, nebo zhyň!" či eufemističtější verze: "Kdo nepublikuje, jakoby neexistoval". Jak jinak si vysvětlit, že kdokoli se chce řekněme například v oblasti medicíny (ať nechodíme příliš daleko) prosadit, nestačí již výborná práce v klinických oborech. Dobrá a kvalitní péče o pacienty (čili to, čemu se říkalo, dělat dobrou medicínu) se dnes již automaticky předpokládá. A chce-li dotyčný proniknout dále je otázkou života nebo akademické smrti dostatek článků v impaktovaných časopisech. Ad absurdum se dá říci, že je celkem jedno, jaký je dotyčný klinický pracovník, postačí pokud má dostatek otištěných článků a pokud stále tvoří další. Myslím, že s tímto postupem nelze souhlasit. Dobrá klinická praxe není přece samozřejmostí a měla by být prvním hodnoceným kritériem. Dokud se nezmění současná praxe bude i na čerstvých absolventech požadována tvorba textů pro texty, namísto získávání cenných klinických zkušeností a empatie k svým pacientům. Jednoduché řešení nabídnout nedokáži, je však třeba na tento problém alespoň upozornit.
