Podruhé o volbách

   Letos podruhé a tedy i naposledy otevírám místní volební studio. Pravda ještě nás čeká druhé kolo voleb do senátu. Nicméně mi dovolte malý komentář k právě skončeným  volbám komunálním.
   Když říkám volební studio, mám na mysli malou parafrázi volebního servisu České televize. Oceňuji několikahodinový přenos, množství zajímavých hostů, nicméně nemohu přejít mlčením situaci, kdy se veřejnoprávní médium chová, jakoby existovaly pouze strany zastoupené v parlamentu.
   Již v předvolebních debatách, speciálních vydáních diskusního pořadu Otázky Václava Moravce jsem postrádal zastoupení Strany zelených. Pokud se jedná o předvolební speciál, nelze se zaklínat pouze předvolebním průzkumem a to ještě nedokonale provedeným. Zástupci SZ byli pozváni pouze do debaty věnované volbám v Praze. V průzkumu tehdy získali 4% a s ohledem na statistickou odchylku, která může činit až 2% (což se beze zbytku potvrdilo ve vlastním hlasování), byli přizváni do diskuse. Naproti tomu průzkum provedený pro moravskou metropoli přisoudil Zeleným také 4%, ale tito již přizváni nebyli. Zajímavé. I přes jisté znevýhodnění se nakonec i v Brně podařilo dosáhnout téměř 6%. Myslím, že tvůrci koncepce pořadu by se měli velmi zamyslet, jakým stylem chtějí dále připravovat takový pořad. Zda se spoléhat pouze na předvolební průzkumy, které jsou často nepřesné, a tak do značné míry ovlivňovat veřejné mínění a v důsledku toho i vlastní volební výsledek. Nebo zda je třeba dát prostor subjektům, které mají k dané problematice,co říci. Alespoň prostřednictvím telemostu. V dnešní době by se jistě schůdné řešení našlo.  I během samotného volebního speciálu se stanice tvářila, jakoby SZ prostě neexistovala. Nedovedu si to vysvětlit. Snad opomenutí.
    Pojďme tedy prostřednictvím zdejšího nikým necenzurovaného prostoru napravit tento nedostatek. Přidám ještě několik svých postřehů k průběhu voleb.
   Především se pojďme podívat, jak obstáli Zelení v komunálních volbách. Z médií víme pouze o výsledku voleb do zastupitelstva hlavního města (5,9%) a do brněnského zastupitelstva (5,7%). Celkem však SZ sama, či společně s nezávislými kandidáty nebo menšími středovými stranami kandidovala ve 230 městech a obcích. Seznam obcí i s procentuálním ziskem je k dispozici ke stažení na adrese: http://www.edisk.cz/stahni/42534/volby_2010.xlsx_23.24KB.html . Mnohde jsou zisky dvouciferné, zmiňme například Prahu 3 (20,35%), Praha Zbraslav (12,88%), mimo Prahu například Kostelec nad Černými Lesy (22,33%), Milovice (10,23%), Horní Jiřetín (28,2%), Chomutov (20,05%), ze statutárních měst zmiňme Liberec, kde Změna pro Liberec (SZ a nezávislí) získala 21,17% hlasů a vyhrála tamní volby. Podobných příkladů je mnoho. Po parlamentních volbách jsem obtížně hledal města, kde by SZ nějak zazářila svým volebním ziskem, nyní je situace opačná a jen protože nechci svůj příspěvek proměnit v nudný výčet čísel neuvádím zdaleka všechna místa s vysokým ziskem hlasů. Na průměrné procento obdržených hlasů se konečně můžeme podívat na následujícím grafu:

   Přes všechna pozitiva současného výsledku je však třeba jej hodnotit opatrně. Současný výsledek je dobrý signál veřejnosti, že zelená politika má smysl. Dobré zázemí na komunální úrovni je nutným základem pro budování vyšších pater celostátní politiky. Nicméně ještě bych byl opatrný s prohlášeními o comebacku Zelených. Zatím víme, že zelená politika žije a má naději i budoucnost. Hlavní úsilí a další meta však čeká Zelené napřesrok ve volbách krajských, které již budou volbami nanečisto před dalšími parlamentními volbami. V mezidobí je třeba dobře a kvalitně pracovat na komunální úrovni a na zlepšení mediálního obrazu u veřejnosti. Další věcí, na které je třeba intenzivně pracovat je propagace volebních programů a zásad. Minulý volební program byl odborníky hodnocen jako jeden z nejlepších, nicméně se ho nepodařilo u veřejnosti prodat. To je nutné změnit.
   Ještě se zastavme u senátních výsledků. Nejnadějnějším kandidátem do senátu byl Richard Sequens ve volebním obvodu Plzeň město. Získal 13,20% hlasů a jen o necelé procento zaostal za třetím v pořadí, kandidátem TOP 09. Na rozdíl od České televize si myslím, že je třeba toto číslo uvést, protože je to opět výrazný zisk v porovnání s výsledky z května letošního roku.
   Před druhým kolem senátních voleb se dva hlavní rivalové, dle očekávání ODS a ČSSD, předhánějí, kdo bude své voliče více mobilizovat. ODS tvrdí, že pro bezproblémové a včasné schválení reforem potřebuje zachovat svoji většinu v senátu. ČSSD se snaží upoutat prohlášením, že svoji převahou v senátu může bránit přijetí některých nespravedlivých zákonů.  Je třeba si říct, že ani jedno tvrzení není tak docela pravdivé. Vzhledem k tomu, že veto senátu je přehlasovatelné dolní komorou, kde má vládní koalice většinu, je tvrzení ODS o nutnosti uchovat svoji senátní většinu přehnané. Stejně tak je tím vyvráceno i tvrzení Bohuslava Sobotky o potřebnosti většiny pro korekci vládních kroků. Přesto si myslím, že tentokrát by měl být senát oranžovější. Ne snad proto, aby blokoval zákony, na to mu pravomoc nestačí, ale senát i v minulosti řadu zákonů upravil, upozornil na chyby a vrátil je k opravení. A myslím, že vládní koalici neuškodí také jiný úhel pohledu. Tak zvané reformní zákony mají být platné více než jedno volební období. Proto je není možné schválit bez alespoň rámcové shody s opozicí. V opačném případě se kyvadlo v příštích parlamentních volbách přehoupne na opačnou stranu a řada nyní horko těžko schválených změn bude zrušena. Tomuto scénáři by mohla senátní protiváha zabránit. Neberte to, prosím, jako návod koho volit v druhém kole. Přináším jen můj pohled na věc
   A kdo v těchto volbách nejvíce ztratil? Jednoznačně občanští demokraté, kterým voliči dali jasně najevo, že nebudou tolerovat jejich zákulisní a mnohde již ani neskrývané propojování veřejné politiky se soukromými zájmy. Je to výrazný signál, že změna musí být od základu, nikoli pouze kosmetická, jak se snažila předvést ODS v Praze. Druhým poraženým jsou Věci veřejné. Byť se nám Radek John svoji neotřelou politologickou školou snažil vysvětlit, že je vlastně výhodnější mít méně zastupitelů a nezískání senátorského křesla není prohra, protože nebylo co ztratit, jeho vystoupení bylo krajně nepřesvědčivé. Hlavní problém Věcí veřejných je neexistence hlubší koncepce. ODS a TOP si zakládají na více méně pravicové koncepci své politiky, ČSSD stojí na druhé straně barikády, Zelení mají silný koncept středové politiky s důrazem na kvalitu života a trvale udržitelný rozvoj, KDU-ČSL oslovuje také specifické voliče. Věci veřejné se na politické mapě stále hledají. Jejich politika byla založena více méně na populistických bodech programu, který postrádá hlubší koncepci a mnoho hlasů, které v květnu získaly bylo protestních. Domnívám se, že za čtyři roky budou VV svádět velmi těžký boj o své další přežití, pokud  koncepci výrazně nezmění. Samotné prohlášení jejich předsedy, že nyní chtějí být více levicí ve vládní koalici je velmi neobvyklé a jen dokladuje ztracenost uskupení na naší politické mapě.

Fórum 2000

Včera byla v Praze zahájena 14. mezinárodní konference Fórum 2000. Proslov prezidenta Václava Havla, který exkluzivně přinesly Hospodářské noviny, nyní přináší Vysoká zvěř. Hlavním smyslem tohoto přepisu je přispět k rozšíření kritického pohledu na směřování naší společnosti a nabídnout témata k zamyšlení.

    "Dámy a pánové, vážení přátelé, srdečně vás všechny vítám na letošní konferenci Fóra 2000 a pevně věřím, že čas, který tu strávíte, nebudete považovat za ztracený. Vím sice o bezpočtu vážnějších problémů s lidskými sídly na této planetě - od chudinských slumů lemujících asijské či jihoamerické megapole až po města po zemětřeseních a povodních - začnu však, dovolíte-li, trochu osobně.
   Když jsem před mnoha lety jel autem z Prahy do naší venkovské chalupy ve východních Čechách, trvala cesta z centra města k tabuli, která označovala jeho konec, přibližně patnáct minut. Pak byly louky, lesy pole a vesnice. Dnes jedu z Prahy toutéž cestou dobrých čtyřicet minut i déle, aniž někde poznám, jestli město již opustil, nebo nikoliv.
    To, co bylo donedávna jasně srozumitelným městem, ztrácí dnes své hranice a s nimi také svou identitu. Je to totiž obrostlé ohromným věncem čehosi, o čem nevím, jak to nazvat. Město tak, jak tomu slovu rozumím, to není, ba ani předměstí a tím méně vesnice. Mimo jiné proto, že to nemá ani ulice ani náves. Jsou to nahodile rozhozené ohromné přízemní velkosklady, supermarkety a hypermarkety, prodejny aut i nábytku, benzinové pumpy, stravovny, ohromná parkoviště, osamělé vysoké domy ke kancelářskému pronajmutí, skládky všeho možného i jakési soubory vilek, které jsou sice blízko, ale přesto jsou beznadějně osamělé. A mezi tím vším - a to mi vadí nejvíc - jsou velké kusy země, které nejsou ničím, to znamená ani loukou, ani polem, ani lesem, ani pralesem, ani smysluplným lidským osídlením.
   Občas lze v tomto těžko pojmenovatelném prostoru vidět architektonicky krásný či originální dům, ten je však jen oním proslulým kůlem v plotě; není včleněn do žádných souvislostí, není ničemu blízko, ani ničemu daleko, prostě jen trčí.
   Čili: někdo trvale dopouští, aby naše  města nekontrolovatelně likvidovala okolní krajinu, přírodu, tradiční cesty, aleje vesničky, mlýny, klikaté potůčky a na místě toho všeho budovala jakousi gigantickou aglomeraci, která anonymizuje život, trhá sítě přirozených lidských společenství a útočí svým internacionálním uniformismem na všechnu jedinečnost, identitu či různorodost. A pokud se pokouší něco místního či originálního napodobit, působí to vesměs dost podezřele, protože se pozná, že se jedná o účelový falzifikát. Vzniká nový typ už dříve popsaného existenciálního úkazu: bezbřehá konzumní kolektivita, rodí nový typ samoty.

   Z čeho vzniká a proč se dál prohlubuje celý tento neblahý vývoj? Jak je možné, že člověk takto nesmyslně zachází nejen s krajinou, která ho obklopuje, ale se samotnou planetou, kterou je mu dáno obývat? Víme, že se chováme sebevražedně a přesto se tak chováme. Jak je to možné?
    Žijeme v první vskutku globální civilizaci. To znamená, že cokoliv se na její půdě zrodí, může velmi rychle  a snadno obeplout celý svět.
   Žijeme ovšem i v první ateistické civilizaci. Tedy v civilizaci, která ztratila vztah k nekonečnu a věčnosti. Proto má u ní vždy převahu zisk krátkodobý nad ziskem dlouhodobým. Důležité je, zda se nějaká investice vrátí do deseti, patnácti let, méně důležité je, jak poznamená život našich potomků za sto let.
    Nejnebezpečnějším rysem této globální ateistické civilizace je ovšem její pýcha. Pýcha kohosi, kdo je samotnou logikou svého bohatství veden k tomu, aby přestal ctít dílo přírody i našich předků, aby je přestal ctít z principu a ctil je nanejvýš jako další možný zdroj zisku.
   A skutečně: proč by se měl developer namáhat se stavbou patrového skladu, s nímž jsou jen potíže, když může mít kolik chce země a stavět si tudíž jedno podlažní sklady dle libosti? Proč by se měl trápit otázkou, zda se jeho objekt hodí k lokalitě, kde ho staví, když k ní vede nejkratší cesta a je u ní možnost postavit ohromné parkoviště? Co je mu potom, že mezi stánkem jeho a sousedním je stepní nicota? A co je mu konečně do toho, že z letadla vypadá město stále víc jako do všech stran metastazující nádor, k čemuž on účinně přispívá? Proč by se měl vzrušovat kvůli několika desítkám hektarů, které ukrajuje z půdy, kterou mnozí vnímají stále ještě jako samozřejmý rámec své domoviny?
   Cítím za tím vším nejen globálně se šířící krátkozrakost, ale i nabobtnalé sebevědomí této civilizace, k jejíž bytostné výbavě patří i pyšná idea, že všechno víme a to, co nevíme, se brzy dozvíme, protože víme, jak na to. Jsme přesvědčeni, že tato naše domnělá vševědoucnost, zaštiťující se závratným vývojem vědy a techniky a vůbec racionálního poznání, nás opravňuje sloužit čemukoliv, co je prokazatelně účelné. A nebo , co prostě přináší měřitelný zisk. Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu., včetně růstu aglomerací.
    S kultem měřitelného zisku, prokázaného pokroku  a viditelné účelnosti mizí ovšem respekt k tajemství. A s ním i pokorná úcta ke všemu, co nikdy nezměříme a nepoznáme. Jakož i bolestivé tázání po nekonečnu a věčnosti, těmto donedávna nejdůležitějším horizontům našeho konání.
   Úplně jsem zapomněli na to, co věděly všechny předchozí civilizace: že nic není samozřejmé.
   Myslím, že nedávná finanční a ekonomická krize byla velmi důležitým a ve své nejhlubší podstatě vlastně velmi výchovným znamením pro soudobý svět.
   Většina ekonomů se přímo nebo nepřímo spoléhala na to, že svět včetně lidského počínání je víceméně pochopitelný, vědecky popsatelný a tudíž předvídatelný. Tržní ekonomika  a všechny její právní rámce počítaly s tím, že víme, kdo je člověk a jaké cíle sleduje, jaká je logika chování bank a firem , co dělá akcionářská veřejnost a co lze očekávat od toho či onoho subjektu komunity.
   A najednou bylo všechno jinak. Iracionalita se na nás šklebila ze všech burzovních tabulí či obrazovek. A i velmi fundamenatalističtí
   Doufám a věřím, že elity dnešního světa pochopí, co nám toto znamení říká. Vlastně to není nic zvláštního, co by vnímavý člověk nevěděl dávno. Je to varování před nepřiměřeným sebevědomím a pýchou moderní civilizace.  Lidské chování není úplně vyzpytatelné, jak si mnozí tvůrci ekonomických konceptů a teorií myslí. A tím méně počínání firem či institucí či celých komunit. Samozřejmě, že se po této krizi vynoří tisíc a jeden teoretiků, kteří dokonale popíší, jak a proč se co stalo a jak tomu napříště zabránit. Ale to nebude výrazem pochopení zprávy, kterou nám krize dala. Spíš naopak: bude další výron onoho nepřiměřeného sebevědomí, o kterém zde mluvím.
   Chápu nedávnou krizi jako velmi malou a velmi nenápadnou výzvu k pokoře. Jako malou a nenápadnou výzvu k tomu, abychom nebrali vše automaticky za samozřejmé. Dějí se a budou se dít divné věci. Nepřipouštět si to je cesta do pekel. Divnost nesamozřejmost, záhada, nepředstavitelnost byly ze světa seriozního myšlení odsunuty kamsi do podezřelých kabinetů podezřelých lidí. Dokud nebudou osvobozeny a nevrátí se do našich myslí, nebude to dobré.
    Moderní pýcha, o níž mluvím, se neprojevila v architektuře až v posledních desetiletích. Už v době meziválečné přece mnoho jinak skvělých avantgardních architektů sdílelo názor, že pouhá sebevědomá racionální úvaha může být klíčem k novému pohledu na lidské osídlení. A tak začali plánovat různá šťastná města s oddělenými zónami bydlení, sportu, zábavy,  obchodu či pohostinství, všechno pěkně logicky infrastrukturně propojeno. Ti architekti podlehli bludné představě, že je v silách osvíceného mozku vymyslet ideální město.
   Nic takového ale nevzniklo. Ukázalo se, že smělé urbanistické projekty jsou jednou věcí a život věcí druhou. a že si život začasté vyžádá něco úplně jiného, než co mu architekti nabízejí, například městskou část jako prapodivnou propleteninu různých funkcí, kde je hřiště vedle vládní budovy a vládní budova vedle hospody a hospoda vedle činžáku a ten vedle parčíku.
   Po staletí žilo lidstvo v kulturotvorných civilizacích, což znamená, že osídlení mělo přirozený řád, daný obecně sdíleným cítěním, dík němuž každý negramotný středověký kovář měl-li ukout skobu, neomylně ukul skobu gotickou, aniž k tomu potřeboval učitele gotiky či gotické designéry. Civilizace designérů, v níž žijeme, je jedním z mnoha sekundárních důsledků právě oné novověké pýchy, kdy si člověk myslí, že všechno pochopil a může tudíž naplánovat svět.
   Údiv a vědomí nesamozřejmosti jsou, domnívám se, jedinou možnou cestou z nebezpečného světa civilizační pýchy.
    Copak je vůbec něco samozřejmého?
   Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co vytváří náš svět, je ostatně i prvním impulsem k otázce, jaký to má všechno smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme a nikdy se to nedozvíme. Není vyloučeno, že to všechno zde je jen proto, abychom se měli čemu divit. Proč je ale zapotřebí, aby se někdo něčemu divil? A jakou alternativu má bytí samo? Vždyť kdyby nic nebylo, nebylo by ani nikoho, kdo by to zpozoroval. A kdyby nebylo nikoho, kdo by to zpozoroval, je velkou otázkou, zda by vůbec bylo či mohlo být samo nebytí.
   Pouhých několik set světelných let od naší Země se možná někdo na podobné planetě na nás dívá dokonalým dalekohledem. Co vidí? Vidí třicetiletou válku. Už proto platí, že všechno je tu stále, že nic, co se stalo, se nemůže odestát a že každým svým slovem, či pohybem děláme kosmos navždy jiným, než byl předtím.
   Ať tak či onak, jsem si jist, že naše civilizace se bude řítit do katastrofy, pakliže se soudobé lidstvo nevzpamatuje. A vzpamatovat se může jen tehdy, když se utká s krátkozrakostí, tupým přesvědčením o své vševědoucnosti a nabobtnalou pýchou, které jsou tak hluboce zakotveny v jeho mysli a jeho konání.
   Je třeba se divit. A je třeba se trápit nesamozřejmostí věcí.
   věřím a doufám, že letošní Fórum 2000 se bude zabývat nejen architekturou a urbanismem, které si vzalo jako své hlavní téma, ale i všemi jejich širšími souvislostmi. Co jiného by totiž mělo být velkou výzvou k úvahám o dnešním světě, než způsob jakým člověk osídluje jedno z mnoha miliard vesmírných těles?
   Děkuji vám za pozornost. Neberu ji jako samozřejmost.

Václav Havel

Autor je zakladatelem Fóra 2000 a bývalým prezidentem České republiky

Úvodní proslov převzat z Hospodářských novin z pondělí, 11. října 2010.

   

Slunce svítí stále a zdarma

Tato od pradávna známá skutečnost jakoby přestávala platit. Poměrně dlouhou dobu sleduji diskusi, dá-li se ještě tento pojem použít, kolem obnovitelných zdrojů energie. A protože ve světě sdělovacích prostředků odedávna platilo, že negativní zprávy se šíří rychle a  pokud jim ještě navíc přidáme nádech katastrofična, je rychlost jejich šíření závratná. Tak tedy naše nejrozšířozšířenější média vypouští do éteru zprávy o astronomickém zdražování cen elektřiny a běžný občan se má spokojit s prostým konstatováním, "kvůli dotacím na obnovitelné zdroje". Stačí špetka selského rozumu, abychom objevili zásadní rozpor, jestliže obnovitelné zdroje pracují zdarma nebo jen za nízké náklady, cena výroby takových zařízení je sice vysoká, ale postupně klesá, jak je možné, že ceny energií stoupají? Pojďme se na tuto problematiku podívat hlouběji.
     Vyjmenujme si několik základních faktů. Ještě stále je naše energetika z drtivé části závislá na neobnovitelných zdrojích energie. Tedy především na spalování uhlí, zemního plynu a jaderném štěpení. Je zřejmé, že tyto zdroje budou jednou vyčerpány, již z podstaty své neobnovitelnosti. Naproti tomu se nám nabízí celá paleta zdrojů obnovitelných prakticky nevyčerpatelných. Vodní energii lidé využívají odnepaměti, nikdy nebyla nikomu trnem v oku, voda do přírody podvědomě patří. Také vítr lidé hojně využívali, ale tady se začínají objevovat první kritické hlasy o nevzhlednosti, rušivosti a dalších nectnostech moderních větrných elektráren. Je možné využívat energie geotermální (Island), z mořského příboje (přímořské státy). Pěstování a následné spalování energetických plodin, bioplynové stanice jsou další alternativou. A pak je tu samozřejmě fotovoltalika, které se v poslední době věnuje nebývalá pozornost.
   Záměrně jsem zde uvedl onen výčet, v závěru se k němu ještě vrátím. Věnujme se teď posledně jmenovanému. V roce 2005 byl přijat zákon, kterým se stát zavázal podporovat výrobu energie z obnovitelných zdrojů. V tehdejší době byly pořizovací náklady fotovoltalických panelů mnohem vyšší než v dnešní době. Česká republika se zavázala do roku 2020 vyrábět 13% energie z obnovitelných zdrojů. Pro srovnání, Dánsko se zavázalo vyrábět ve stejném roce 30% čisté energie. Náš zákon tedy měl za cíl podpořit výrobu energie z obnovitelných zdrojů. Z takových zdrojů byly garantovány vyšší výkupní ceny  energií než ze zdrojů konvenčních a byla rovněž garantována brzká návratnost vložených investic. Z dnešního pohledu vidíme, že podmínky byly nastaveny velmi luxusně, hvězdičkou navíc byla klauzule omezující prostor Energetickému regulačnímu úřadu pro snížení výkupních cen meziročně maximálně o 5%. Ačkoli náš pan prezident bezmezně věří pohádce o všemocné ruce trhu, která snad vlastní i kouzelný proute a vše vyřeší, v tomto případě se stal pravý opak. Příznivé podmínky stzanovené zákonem a zlevnění cen slunečních panelů se ukázaly  jako příležitost snadného výdělku. Oproti záměru zákona, který měl podporovat drobné zdroje energie, začaly vyrůstat poměrně rozsáhlé energetické parky. A dlužno dodat i na místech , která by mohla být využita jinak. Netrvalo dlouho a objevily se zprávy o přetíženosti sítě,  nutnosti zdražit cenu energií pro domácnosti. Psaví novináři zvesela diskutovali s výrobci čehokoli o tom, jak zdraží cokoli. Spolehlivé téma hlavních zpráv, stránek deníků bylo na světě. Tento scénář všichni známe.
   Pojďme se podívat na informace, které se běžně neříkají. Ponechám stranou otázku, proč regulační úřad nebil na poplach již dříve, když přeci věděl  jaké objemy instalovaného výkonu schvaluje, proč nevyužil alespoň možností pro snížení výkupních cen daných zákonem. Není bez zajímavosti, že velký podíl fotovolatalických elektráren staví sám ČEZ, který také jedním dechem mluví o přetěžování sítě a nutnosti zdražit elektřinu. Přesněji ČEZ hodlá zprovoznit 126MW výkonu, v současné době je postaveno 23MW. Krom  vlastních staveb ČEZ skupuje další projekty fotovoltalických parků, dokonce za vyšší ceny, než je jejich skutečná hodnota. Způsob takového podnikání je přinejmenším podivný. Další zásadní rozpor panuje v odhadované změně cen energií. Zatímco experti ČEZu mluví o 22%, u podniků až o jedné třetině, nezávislí analytici neziskových organizací propočítali zvýšení okolo 5%. Takové jednání je naprosto nesolidní a připomíná držení odběratelů energie v pozici rukojmých. Pokud se vám zdá naprosto nelogické chování energetické společnosti, která na jednu stranu křičí je třeba omezit výstavbu fotovoltaliky a na druhou ji sama staví, možná prospěje jiný úhel pohledu.
   Na chvíli se budeme na problém dívat z pohledu výrobce a distributora energie. Energie je v ČR průměrně osmá nejdražší v Evropě, byť je u nás vyráběna relativně levně. Také díky jedněm z nejvyšších marží může energetická společnost vykazovat obrovský zisk. Kdo by si nepřál mít zisk ještě větší. Jak? Zdražením energie, které lze snadno a pohodlně svést na obnovitelné zdroje. Čím větší zdražení se tedy společnosti podaří prosadit, tím větší zisk obdrží. Odtud výše zmíněný rozpor 5 versus 22%. Druhým přínosem této kampaně je obrovská a pochopitelná vlna negativismu veřejnosti vůči obnovitelným zdrojům. Které, byť to zatím tak nevypadá, jsou potenciální konkurencí konvenčním zdrojům energie. Proč tedy do fotovoltaliky ČEZ investuje? Za současných podmínek garantovaných výkupních cen, je to investice velmi dobrá. Je jen třeba pozdržet opravu zákona natolik, aby se ještě za současných podmínek podařilo připojit zamýšlený výkon. Relativně laxní přístup úřednické vlády k opravě zákona, která tak pravděpodobně mine onen velký objem výkonu budovaného ČEZem, je z tohoto skrytého přání přinejmenším podezřelý. Jistě mi dáte za pravdu, že v tomto úhlu pohledu je postup ČEZu rize logický a pragmatický.
   Ještě jeden vedlejší a pro mnohé přínosný efekt má nynější situace. Tak jako je snadné obvinit ze zvýšení cen energie obnovitelné zdroje, je snadné připsat celou aféru Zeleným. Proto jsem tučně zvýraznil rok 2005, kdy byl schválen onen zákon, tedy v době, kdy se Zelení v žádném ohledu nepodíleli na vládě.Tvrzení, že sluneční energie má být výhradním zdrojem, je hrubou urážkou zelené koncepce energetiky. Ta je založena na rozmanitosti a kombinaci různých obnovitelných zdrojů. Je zřejmé, že žádný z nich není dokonalý a samospasitelný. Proto jsem v úvodu příspěvku vyjmenoval hlavní možnosti obnovitelných zdrojů. Všechny je třeba využívat s přihlédnutím k optimálním podmínkám dané lokality.  A když mluvíme o solární energii, solární elektrárny mohou obsadit střechy našich domů, mohou být umístěny v opuštěných průmyslových areálech, mohou se stát součástí rekultivované krajiny. Solární energie není veškeré zlo, obnovitelé zdroje potřebujeme a jsou naší nadějí do budoucna. Musí se s nimi však zacházet  s dlouhodobou vizí, nikoli pouze s vidinou rychlého zisku, která může v očích veřejnosti celý obor zdiskreditovat. Ale o tom třeba někdy příště.

Další informace k problematice obnovitelných zdrojů naleznete v pořadu Zeměřluč, Českého rozhlasu 6, jehož hostem byl bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík. Pořad je dostupný on-line na http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player-2.php?id=2146858&drm=. Příspěvek byl inspirován výše zmíněným pořadem.